Každý z nás je jiný. Naštěstí. Jak by to na světě vypadalo, kdybychom byli všichni stejní? Stejně tak je tomu s obyvateli Čtyřlístku. Mají různé zájmy, různou povahu, různé projevy chování, mnohdy sice trochu neobvyklé, ale o to vítanější, protože jinakost je to, čím se také můžeme odlišovat.
Tomáš z Domku Syllabova, pubertální chlapec s oblíbeným plyšákem na provázku, si svou jinakost nevybral. Určitě dobrovolně nekomunikuje, zajisté si nevybral únik do svého světa, který se tolik liší od světa většiny. Přesto i on touží po úplně obyčejných věcech, jen je asi vnímá svýma očima. I on rád podniká docela náročné procházky, i on rád navštěvuje cukrárnu a se zájmem si prohlíží vše okolo, jen místo zákusku s kofolou důsledně vychutnává pouze vlastnoručně přinesené termixy a pití, a to ještě ke všemu musí mít stále stejnou značku a barvu. Je však naprosto spokojený a s povděkem rád někdy své stereotypy vymění za nové zážitky. Jako v polovině srpna, kdy jsme se ze Zárubku vydali k loděnici poblíž Hradní lávky přes Ostravici, abychom po menší svačince a před cestou do Přívozu pokračovali v „naší“ cukrárně. Tomáš byl jako v Jiříkově vidění z nepřeberného množství zboží, barev, pachů, ale zůstal nad věcí, protože věděl, že na to není sám. Občas se i usmál, podíval se do očí. A mně už po tisící opět došlo, že si nakrásně můžeme člověka „zaškatulkovat“, no přesto nás často překvapí. Do hlavy a srdce člověka prostě vidět nemůžeme, i když lékaři i vědci se o to tolik snaží…
Mějme to na paměti, kdykoli máme touhu kohokoli hodnotit a porovnávat s námi…
Text a foto: Martin Pobořil, Domov Jandova